Strmilov-Hochkar

Přidat foto

Ach!:-)

Nej výhledy v Dolním Rakousku

Vrchol a zavřená hospoda:-(

Ohlédnutí zpět

Tam u vysílače ještě není konec

Nechutný 20% a více úseky

A tady už jsem řval bolestí

První rampa, která kopíruje sjezdovku

Tam vpravo nahoře je cíl:-)

U bývalé mýtnice

Cestou k Hochkaru

Erlauftalradweg

Gaming

Ochlazení ve vodě v Pockau mne zachránilo - tady jsem měl krizičku

Scheibbs

Erlauf ve Stock

Wieselburg

Na mostku

Pod mostem

Stále mne fascinuje, jak je to velká řeka

Nějak se na ten most před Donau dostat musíš!

Jedno z mých mála selfie...zrcadlo u Dunaje

Mürfelndorf a klubající se Alpy

Chmel pro Zwettler

Zwettl

Klidná rakouská cesta

Slunce ještě nebylo na obloze dlouho

Ani ne po půl hodině jízdy a už první zastávka:-)

Po pěti letech zase chuť vyrazit z baráku na nějaký slepý kopec. Takže po Kasbergu padla volba na Hochkar. Už jsem ho jednou jel, ale v okruhu a s čerstvýma nohama – nyní to mělo být po 220 km a ten kopec je fakt příšernej, takže trochu chvění, jak to celé dopadne. Den odjezdu byl pevně daný, protože rodina vyráží tím směrem autem a bude mi v kempu chystat ležení.

V těle poctivý carb loading, budík na 4:30, doprovod na první dvě hodiny domluvený s tátou. Ráno místo dozvuků tropické noci kosa jako prase (nebylo ani deset stupňů), v šest táta přede dveřmi a vyrazili jsme. Mrzli nám prsty, pořád jsme stavěli na volání přírody, nudle u nosu jak při zimním švihu.

Ve Waidhofen svačinka od táty, rozloučení a odteď každý sám. Táta domů 60 km, já do cíle cca 200. A za chvíli strašné vedro, vedro, které nemám rád a které mne fakt vysiluje, vedro, které bylo víc vedro, než je zdrávo:-) Takže oproti plánu více zastávek v supermarketech (vždy voda, banán, pečivo, cola) a pomalejší tempo. Komoot opět výbornej, pár úseků jsem musel při plánování upravit, ale trasu hodil fakt hezkou.

Cesta ubíhala docela rychle, hlaďák, kterého se vždy při mém spalování bojím, se nijak nehlásil (sugar water a citronan sodný forever!:-)), nohy dobrý, zadek dobrej (Beast skořepina je boží!), záda cajk, jen to hrozný horko. Do kempu v Lunz am See jsem dorazil fakt v pohodě a docela plnej sil. Pozdravení s rodinou, koupel v řece, lehká svačinka, to bylo celý fajn. Jenže před sebou jsem měl ještě cíl v podobě toho Hochkaru.

Už cesta k němu po cyklostezce mne dost utahala, pořád jen šlapání, žádnej odpočinek. A pak táhlé stoupání do Lassing, odkud od bývalé mýtné brány začíná kopec (11.4/1107). A ten je furt dvoucifernej, s táhlýma rampama kolem 15%, v zatáčkách bez narovnání a tedy bez odpočinku, asfalt pořád rozpálenej…fakt jsem trpěl. No a když člověk přijede na parkoviště u stanice lanovky, tak má sice taky jakoby vyjetej Hochkar, ale ta nějvětší krása leží až o trochu dál. To trochu je 2.5/300, s 20–25%, jede se kus po sjezdovce a tak.

A já jsem měl mentální krizi a psal jsem ženě, že to nedám a že jedu do za nima kempu. Ale pak jsem se zadíval směrem k chatě na vrcholu a Hochkar na kole je prostě až tam… Dal jsem gel a začal se drápat. Musel jsem dělat dost pauz, nohy až fakt křičeli, poprvé v životě jsem měl křeče, ale nakonec jsem tu příšeru pokořil. Nahoře božské výhledy, zapadající slunce, nikde nikdo, jen já, Tom Ritchey a vítězství vůle:-) Pak už jen unavenej sjezd a zpět za dětmi a ženou. Sprcha, nějaký jídlo, magnesium olej do svalů a spacák…

Bylo to těžký, ale bylo to krásný!

(vloženo 4.7.25)