Rychta

Poznávacím znakem nápadů, který nacházim při pátrání po nových cyklomotivacích, je zpravidla naprostá absence potenciálu k byť jen elementární užitečnosti. Konstruktivní myšlení, racionalita, ctnostný ideje, pragmatismus a vůbec celej tenhle ksindl je kdovíkde a k přebírání mi tradičně zůstávaj jen tlející výměšky nenasytných mozkožroutů. Fóglové za oknem přitom apaticky čumí a nejeví o přebírání sebemenší zájem. Hemeroidy na vás Grimmové, dík za pomoc.. V podběráku děravým jak ústa staré ženy nakonec po prohrábnutí nánosu myšlenkový impotence ulpí aspoň uvědomnění, že jsem historicky ještě neujel žádný dvoukilo. I na stopade dostříknu akorát při ojedinělých záchvatech pomatenosti. Čili jo, to by mohla bejt výzva. Obtáhnout to na silnici by bylo samozřejmě pro amatéry, takže si to udělám hezký a osedlám Not Workse. Ve snaze vsugerovat týhle osobní anabázi punc vyjímečnosti, jsem se rozhod vyšší kumulaci fotek ještě přehnojit i nadstandartně vysokou kumulací slov. Čímž se asi loučím se všema, kdo nemá rád kumuly. Ahoj.

Vás ostatní vítám ve volným pokračování bezduchýho psaní, jehož úroveň bude postupně a nemilosrdně klesat v pamětním odkazu na pokles sil fyzických i psychických během naplňování vylovený vize. A to by bylo, abysme toho dna společně nedosáhli. Ahoj!

Velký bitvy často rozhoduje spravná volba bitevního pole a mnohdy i výhoda domacího prostředí s ní spojená. Šumava budiž tedy mým bitevním polem. Zplodit schéma útoku už je banalita, přičemž názor Napoleonův nabádající k improvizaci, je ignorován v plným rozsahu. Moje akce s krycím názvem Rychta, naopak obsahuje 15 strategicky volených checkpointů s plánem, že pokud na některým z nich zahynu, do dalších už nedorazim. Čas slavnostního výkopu, ačkoliv nejde o výkop, natož slavnostní, jsem stanovil na – v sobotu, až se vyspim. To může znamenat naprosto cokoliv. Spim poslední dobou velice opatrně, takže ve tři ráno kromě mě vyvstala i otázka jestli si ještě pár hodin prohlížet víčka zevnitř, nebo se oblíknout a vyrazit. Zmáčknul jsem béčko.

Zatímco v San Franciscu si ještě kdejakej nýmand připaluje od slunce ksicht, já při pohledu z okna vidím ve skle akorát odraz sebe sama. Tma, jakou by chytrý princ snadno přetavil ve zlato s sebou nese první nejasnost. Navzdory tomu, že jsem toho v přítmí letos namotal snad víc než za světla, se pořád sveřepě bránim pořízení výkonnějšího osvětlení. Vlastním dvě bludičky schopný vypotit až 800, resp. 1200 lumenů, leč pouze po dobu několika desítek minut, což je vcelku pramálo. Návrat bude zřejme taky zalitej měsícem, takže neradno plejtvat ampérama pánubohu do voken. Abych nedopad jak Jack Swigert po promíchání kyslíkových nádrží servisního modulu Apolla 13, zkrotil jsem preventivně výkon na bratru 300 lumíčků. Tyhle detaily zhusta řeší powerbanka, nicméně ta zůstala ležet doma hned vedle prozřetelnosti. Na to, aby do mě nevrážely srnky ale třista stačí, a jak říká klasik – nemusíte vidět, hlavně, že vidí kůň ku.va!

První checkpoint leží 12 kilometrů za čárou jihovýchodně od Lipna, ve výšce 1302 metrů nad mořem světovým a bezmála 700 nad tim jihočeským. Slunce, byť stále bezpečně za horizontem, poměrně rychle projasňuje obzor, takže panika z nedostatku světla byla zbytečná. Jako větší problém se ukázali průmyslováci Kocián s Bílkem. Asfaltku mezi Říjištěm a hranicema vygumovali na samý podloží. Zátaras ověšenej hrůzubudícíma cedulema napovídal, že za ním něco není v pořádku, nicmémě překonal jsem ho jak Honza Král ve čtyřiapadesátým. Cesta rozlámanou vozovkou na Plechý přesto nebyl zrovna highlight dne. Průmyslováci.. Východ slunce na vrcholu Třístoličníku mi díky tomu o několik minut utek, ale nevadí. Jsem tu sám. Nekonečnej klid nechávám společně s duchem místa a okolním hmyzem bez odporu prostoupit svým outfitem. Kdybych dělal jógu, tak tu dělám jógu. Kdybych věřil v boha, tak věřim ještě víc. Idylu ale brzy stornuje nějaká dobrá duše lezoucí z roští. Nechci vědět co tam dělala, ale je těžký se bránit představám na kopci s tímhle názvem. Dobrá duše hovoří německy. Přátelsky se usměju na znamení, že nerozumím ani h…o, když už jsme u toho fekálna. Z němčiny znám jen „Das ist ein telefonkabel“. S tim ale zasvítim jindy. Slovo kabel by v týhle situaci bylo matoucí. Kor, když tu neni telefon, takže se radši rozloučím mezinárodně nonverbálním ruky mávnutím.

Výhodou je, že odtud je to vždycky z kopce. Několikakilome­trovej sjezd kamenitýma pěšinkama je po ránu lepší než snídaně. Nával optimismu mě potom přivede k myšlence na sekundární výzvu. Totiž, že by mohlo býti tématické dorazit na jeden z dalších checkpointů, kterým jest Poledník, přesně v pravý poledne. Mission accepted! Na desetinu vteřiny přesně v pravý poledne pak skutečně bere tahle výzva za svý, páč jsem od Poledníku ještě asi 15 kiláků daleko. No nic, tak slez. Tím pro dnešek končím se sekundárníma výzvama a naopak začínám s podezřením, že v týhle bitvě tahám za kratší konec. S Garym Cooperem se minu asi o hodinu, než skelným pohledem konečně registruju excentrickou rozhlednu. Nebejt hezkých výhledů, blil bych. Sháním se po morfinu s džusem, ale dostal jsem jen džus a preclíky. Pánbuzaplať, já na to skoro neměl. Tím se uzavřela první polovina akce. Moje cesta na západ tu končí.

V trajektorii španělskýho oblouku se stáčím k severu proti proudu času až do 14. století. Do doby králů všech jakostí, kdy víc než papež byli jen dva papežové, doby velkolepých sakrálních staveb, morových ran a bezedných haj.lů, zavěšených proklatě vysoko. Prostě na Kašperk. Byl jsem tu několikrát, ale vždycky jsem přiskotačil od východu. Nahrnout to sem od jihu se okamžitě ukazuje jako interesantně nekvalitní nápad. Čekal jsem dost, ale takovou stojku ne. 1,5 kilometru se sklonem snad 40 procent. Místama škrtám zátylkem, lidi okolo tleskaj jak při finiši na Mur de Huy.. Vole… Nahoře okamžitě napadnu týpka v napajedle a seberu mu Šumavanku všech příchutí. Potřebuju je do sebe dostat co nejrychlejc, páč tu probíhá nějaká retro akce. Absurdně působící směs diskuzí fanoušků kastelologie, zbrojířství a vánočních pohádek, nesoucí se hradním éterem, mě po patách vytlačuje zpátky před hradby. Ještě pro povinnou fotku z Pustýho hrádku a mizim vodsuď. Hic je jak v Modrý ústřici, síly začínaj docházet, na zadeli budu mít zřejmě mozol jak linkovej autobusák a smrdim, že už to musí bejt i vidět. Navzdory tomu mě po přiblížení k Boubínu napadá poslední zhovadilost, zahnout ještě na Bobík. Tenhle pahrbek jsem historicky jen tečoval na silničce a nebylo mi tudíž dopřáno dosahnout vrcholu. Vyzbrojen bajkem mám teda ideální příležitost tuhle mezeru v mým životě zaplnit a ještě pak po letech trochu oprášit svuj DH skill. Garmin už odmítá tyhle nápady sdílet, jeho baterka je prázdná stejně jako moje bidony a sotva v polovině kopce se se mnou definitivně loučí. Takže nahoru už bez čísel jako zastara. Slunce taky mává prostředníčkem, startuju bludičky a teču nahoru jak med. Přesně ve 22:00:00 jsem na vrcholu. Zbejvá přežít noční sjezd zpátky do údolí, což je krajně adrenalinová záležitost. Uznávám, že tma pocitově přidává na rychlosti, ale úplně jsem to neodflák. Některý místa jsem trefil jen díky triku kouzelníka Čáryfuka. A i když bych párkrát hýžděma ucvak vosmičku drát, težko bych si vymyslel lepší tečku za tim našim případem.

Garmin zemřelý na 160tým kilometru už mi to nikdy nepřizná, nicméně po dopočítání zbytku anabáze je celkový skóre 202 km a 4530 m up. Těsně, ale přece. Takže fajfka a další prosim.

A jestli to někdo dočet až sem, nechť napíše do komentu – Krleš!