UB30: Six Countries Challenge

Tak popustím uzdu své grafomanii…

**

Úvod**

Vše začalo už loni na podzim, kdy jsme se se Starkysem dohodli, že po neúspěšném loňském pokusu (před závodem jsem “chcípnul” na nějaké nachlazení) to zkusíme letos znovu jako dvojice. A tak jsem se začal “rochnit” ve variantách trasy, ladil profil, koumal nad povrchem cest, sledoval zda mají silnice krajnici atd. A to mi vydrželo až do konce července kdy jsem měl “hotovo” – trasa odladěná a já spokojený s dílem. A tu se mi ozval Starkys s tím, že by bylo lepší jet něco jiného, protože Okolo republiky skoro nikdo nejede. No, nejdříve se mi nechtělo, ale Starkys zněl v telefou odhodaně a já nechtěl jet závod bez něj. Tak jsem kývl a co že tedy pojedeme. Navrhl, že bychom jeli závod UB:30 Six Countries Challenge, který se koná v takřka totožném termínu a délkově šlo o skoro stejnou záležitost. Já jsem byl rozhodnut jet v podstatě za každou cenu, protože mne na konci září čekala totální prostektomie a to znamená, že si na kolo následně hodně dlouho nesednu s tím, že nějaké závodění je do budoucna ve hvězdách = poslední šance si něco zajet. A tak bylo rozhodnuto!

Vrhnul jsem se do příprav. Propozice byly vlídné, jen oproti kontrolním bodům měl závod také povinné a naopak zakázané úseky. Tudíž jsem srpen trávil po večerech zuřivým klikáním a plánováním, abych cca. týden před závodem mohl Starkysovi ohlásit, že se může mrknout na připravenou trasu. Věda, že bude mít nový gravel, nechal jsem na trase (vědomě i nevědomě) některé gravelové úseky, což se později ukázalo jako chyba. Ale netřeba předbíhat… ????

K dalším, poměrně rozporuplným rozdnutím patřil nápad, že pojedeme na start vlakem. Má to svá pro a proti. Pozitivem je, že ve vlaku můžete třeba spát. Nevýhodou je, že nevíte, zda se dostanete zpět, protože dopředu není jasné, kdy se budete vracet a následně, zda bude ve vlaku kterým chcete jet, volno. Dopředu říkám, že v mém případě nebylo a já pak musel čekat na skoro poslední spoj. Ale o tom až později.

Zkrátka, 20. srpna jsme se sešli v Praze na Hlavním nádraží a frčeli do Břeclavi. Zatímco v Praze bylo vcelku ucházející počasí, v Břeclavi si léto usmyslelo že přitopí pod kotlem, takže jsme z vlaku vylezli do poměrně slušných třicítkových teplot a azurové oblohy bez mráčku. Nevadí, na závod se mělo ochladit. Dojeli jsme přes město do Cyklosféry, kde jsme se po kratším lelkování rozhodli, že se nejdříve ubytujeme v hostelu, kde nám organizátor zajistil na noc před závodem spaní. Díky Čížo! Po odložení bagáže na pokoj a kol do kolárny jsme se vrátili do Cyklosféry, kde jsme si dali večeři, popíjeli, postupně potkávali další účastníky a posléze si i převzali startovní čísla, trackery a pár propagačních předmětů. Já jdu ještě sehnat na benzínku reflexní vestu, protože v noci jí v Maďarsku vyžadují dopravní předpisy. Když se ptám co by se dělo za předpokladu že na to hodím bobek, je mi odpovědí lehce vyděšený výraz maďarských účastníků a doporučení, abych to raději nedělal. Nakonec ten reflexní nesmysl tahám s sebou úplně zybtečně – jednak Maďarskem profrčíme vždy přes den a druhak mám kolo olepené reflexními proužky.

Cestou z Cyklosféry jsme se zastavili v kolárně, navěsili na kola brašny, čísla, ohodnotili kola soupěřů a dali nabíjet elektroniku. Tím se večer uzavřel a šlo se do hajan.

Den první

Ráno nás přivítala šedivá obloha, podstatně nižší teplota a perspektiva slušného slejváku během závodu. “Super, předpověď nelhala! Sakra!”. Jako správný hraboš jsem sice vstal ještě v normálním čase, ale na start a snídani do cyklosféry dorážím až momentě, kdy je švédský stůl už v rozvalu a tak jako houmles dojídám zbytky z takřka prázdných mís a servírovacích talířů. Bezva. Mezitím čas pokročil a jde se na start. Sunu se tam jako jeden z posledních. Organizátor má krátký projev, odbíjí půl deváté a vyrážíme. Natešeně sedám do sedla a najednou si uvědomuji, že jsem si nezapnul cyklopočítač s trasou. Super! Takže rychle nastavuji trasu, zapínám záznam a… začíná krápat. No ty vole! Tahle brzy jsem to nečekal. Naštěstí je to jen pár kapek. Ten pravý déšt nás potká později…

Objedeme park u Cyklosféry a já si všímám dvou věcí: Hlavní favorité jsou už cca. 200m před námi a já jsem poslední. No pěkně nám to začíná! Na druhou stranu mám obrovskou příležitost někoho předjet.

Za Břeclaví odbočujeme na hodně vedlejší cestu – nejdříve panelka, pak lehounký gravlík, který se na hranici mění na hezký hladký asfalt. Pole se roztrhalo a většina lidí mizí v dáli. I trasy jednotlivých účastníků se rozdělují. My odbočujeme z hlavní a… zastavují nás šraňky. Na druhé straně vidíme skupinku, co dříve odbočila a teď na druhé straně míří podél tratě pryč. Po pár minutách jdou závory nahoru a tak se i my můžeme znovu rozjet. Ano, teď už jsme definitivně poslední a to s velkou rezervou. A také vidíme Proč skupinka před námi velmi hlasitě nadávala – gravel na této cestě je po výrazně drsnější než čím jsme projížděli předtím . Je to taková Polní cesta. jsem tam nějaká navážka škvára zbytky stavebního materiálu a tak dál. Dnes už vím že to nebyl nejlepší nápad ale co s tím tak už naděláme a tak jedeme. Starkys s podstatně větším nadšením než já, protože na rozdíl od něj jsem na kole nechal silniční pláště a pokaždé když najedeme na nezpevněný úsek, děsím se defektu. Polňačky a a vedlejší cesty trvají až do Hohenau an der March, kde si znova vyzkoušíme šraňky dole a tak je můžeme pozorovat, jak špička závodu uhání zhruba dvojnásobnou rychlostí té naší. Odtud už pokračujeme po vcelku kvalitních cestách a cyklostezkách – střídá se asfaltový a hliněno šotolinový povrch. Horší je, že se kolem čtvrt na jedenáct mění občasné krápání v celkem vydatný déšť – zastavujeme a oblékáme nepromokavou vrstvu.

Před jedenáctou dorážíme do Angem an der March a trasa ukazuje přes řeku. Tak tohle mi tedy při plánování ujelo! Naštěstí přívoz odráží za cca 10 minut, takže nás až tolik nezdrží. Řeka je tu sice široká jen cca 60 metrů, ale přívoz není z nejrychlejších a tak to trvá snad pět minut než překonáme veletok, můžeme z lodi ven a vjíždíme do Záhorskej vsi na Slovensku. Dvě a půl hodiny pryč a jsem už ve druhé zemi!

Odtud vede cesta poněkud zanedbanými cyklostezkami, které mají své nejlepší roky už za sebou – občas utrhlé krajnice, hrbol díky kořenu pod asfaltem, ale okolní příroda je moc hezká – mokřady kolem řeky Moravy vytváří krásná zákoutí a výhledy. A jak si tak frčíme, vyplivne nás okolo 12:15 u prvního kontrolního bodu – Cyklomostu Slobody, kde přejedeme opět na rakouský břeh Moravy a okolo zámečku Hof míříme přes Engelhalstetter, kde předjíždíme dvojici Pančochová, Lukášová, které zastavil defekt. Na optání tvrdí, že věci na opravu mají, takže pokračujeme dál a připisujeme si (velmi laciný) první posun ve startovním poli. Po mostě Andreas-Maurer Brücke se dostáváme přes Dunaj a ve 13:43 jsme na CP2 což si ale uvědomujeme až zpětně, neboť CP je myšlený bod v “lese větrníků” – když kouknu do mapy abych zkontroloval kde jsou soupeři zjišťuji, že jsme bodem už projeli. Taky ale vidím pár bodů na jednom místě což dává tušit hospodu kde vaří. A protože hlad se ozval, jedem tam také. Tam už u stolů sedí 6 soupeřů, dojídají a vyráží. Já si dávám polévku s celestýnskými nudlemi, Starkys polévku s “knedlíčkem” – takovou masovou kouli jsem ještě neviděl! :D. Hodíme jidlo do sebe a vyrážíme také. Díky chvatu pak nemohu asi 100km najít rukavice… Po půl hodince, když nám odlehne, si ještě posloužíme na jedné z místních vinic hroznem dobrého červeného.

Když se zastavím vyfotit jakousi skulpturu z jízdních kol, dojíždí nás Jarda Mastík – vzal to delší trasou a tak jsme ho na chvíli předjeli. Ale vyhovuje mu rychlejší tempo a po pár kilometrech nám zase ujíždí. Cestou na CP3 (pláž u městěčka Rust) ho znovu předjíždíme, když si odskočí na benzínku nakoupit. Na CP3 také naposledy potkáváme skupinku soupeřů – hotoví se k odjezdu, zatímco my jedeme až ke konci pláže, cvakáme pár snímků a když odjíždíme my, Jarda doráží. Na hranicích s Maďarskem dáváme krátký rozhovor organizátorovi a pak už smeřujeme na CP4 do Šoproně. Současně se začíná naplňovat předpověď počasí – od západu se nejdříve přibližují mraky a když stavíme u Lidlu v Šoproni pro zásoby na noc je zcela jasné, že sucho už nebude dlouho trvat. A netrvalo – jen co vyjedem ze Šoproně, stavíme a oblékáme nepromokavé bundy, neb začíná lehce pršet. Chvíli po sedmé a za nastupujícího šera přejíždíme s úlevou hranici znovu do Rakouska – nebudeme muset navlékat reflexní vesty! Radost ovšem netrvá dlouho – o sedm kilometrů dál vypukne průtrž mračen a my se deset minut schováváme pod stromem opuštěného parkoviště. Dooblékneme vše co máme do deště a když slejvák trochu poleví, vyrážíme dál.

S nastupující nocí lehce klesá naše tempo a já dělám chybu, za kterou pak platím až do konce závodu – protože nemám fyzicky na to prudké kopce vyjet bez toho abych přetěžoval kolenní klouby na které velmi trpím (počínající artróza + nemám natrénováno), lezu z kola dolů a tlačím. A protože si nechci roztrhat chůzí návleky na tretry, chodím “po patách” což odnese pravá achilovka. Mezitím někteří zalézají do různých ubytování a přístřešků, zatímco já se Starkysem se držíme osvědčené taktiky – jet nonstop s tím, že někde to na chvíli zalomíme. Ve 21:20 dořážíme na CP5 – Heuberg, kříž na vrcholu, kam vede nechutný krpál, který vytlačím a který se zdá nekonečný. Na vrcholu je jen mlha. Snažíme se vyfotit nějakou smysluplnnou fotku, ale moc to nejde. Jediné co nás těší je fakt, že teď to bude několik kilometrů zase dolů. začíná být dost klendra – hlavně ve sjezdech mne hřeje jen příjemný pocit, že to jede a že nemusím šlapat. Vyčerpání ale způsobuje, že alespoň já jedu v jakémsi polosnu – ne, že bych usínal, ale vjemy se mi slévají a převažují ty negativní – je mi zima, šlapat už jde podstatné hůře, boli mne kolena a začíná bolet achilovka. Zobu jednu tabletu Voltarenu a Starkys na mne statečně na vrcholech čeká ale tuším, že ho moje důchodcovské tempo štve. Kusy trasy vedou i po lesních cestách či zarostlých loukách, za což si v duchu nadávám, protože jsem to při plánování přehlédl a pak v tom fakt nejde se silničními pneu jet! A taky na nás dopadá únava a začínáme přemýšlet, kde hlavu složit. Jenže ani jeden z nás “neumí” najít místo. Zastávky autobusů jsou zde hnusné dřevěné budky, kde se válí odpadky, nebo je alespoň půlcentimetrová vrstva prachu a lavice je tak pro jednoho. Druhou možností jsou přístřešky pro auta, co vypadají někdy jako pergola, jindy jako garáž, ke které někdo zapoměl přimontovat dveře, případně jí chybí stěna. Tam se nám nechce z obavy, že by se mohl náhodou objevit majitel (byť chceme zastavit jen tak na dvě tři – tři hoďky max. a tak bychom zmizely ještě za tmy). Napadne nás si ustlat v myčce na okraji obce – má střechu, není tam mokro, kamínky na zemi… jenže jen co se přiblížíme, fotobuňka celou myčku rozsvítí. Tak tohle taky neklapne. Díky tomu přeskočíme pár soupeřů… a tak stále jedeme až na CP6 – Guglhupf, vyhlídka na kopci. Je to takový hrbol, kde neuvěřitelně fouká. Jediné pozitivum je, že odtud je to už hlavně z kopce. Vlhko a zima dělají své – máme hlad a z Whatsappu na nás vybafne informace, že v Oberwartu je jednak (mezi závodníky) známý automat na pizzu a pak že je tam i McDonald. Představa možnosti si chvíli posedět v suchu a dát si něco teplého je motivující, takže Oberwart se stává novým cílem. Předjíždíme pár dalších nocujících a k automatu na pizzu dorážíme v půl třetí ráno,. V tu chvíli je to naše jediná možnost – McDonald už je dávno zavřený a a místní benzínka taky. Já si dávám dva kousky pizzy za celkem horentní sumu a pití z automatu – nejdřív nějakou limču s cukrem, pak horkou čokoládu a pak si ještě kupuji do zásoby jiný tlamolep. Starkys je na tom podobně, jen místo čokolády si dává kávu. Tvrdneme tu asi hodinu a moc už se nám do sedel nechce, jenže víme, že pokud máme alespoň trochu závodit, teď je náš čas. Zhruba po padesáti minutách nasedáme a pokračujeme, ale v podstatě jen vyhlížíme, kde hlavu složit. V Ollersdorfu míjíme jednu celkem hezkou zastávku, ale ta je už “obsazená” a tak opět přeskakujeme několik pozic v pořadí závodu. spací problém začíná být vážný – únava je vysoká a tak bereme cokoliv. V 5:10 v městečku Burgau před sebou vidíme zavřenou benzínku – má alespoň střechu a jde si tam po otevření i něco koupit. Sesedáme, opíráme kola o zeď, sedáme si na sokl a opíraje se zády o výlohu, snažíme se usnout. Starkys zabírá celkem rychle, ale mně se to nedaří, sem tam projede auto, achilovka bolí a se pořád vrtím. Ale i přes to na chvíli zabírám.

Část druhá

Okolo půl šesté doráží obsluha a já se jí snažím svou špatnou němčinou vysvětlit, že nejsme wagabundi, ale závodníci ultramaratonu. Paní to po chvilce bere na vědomí a se slovy “Keine Unordnung!” mizí dovnitř. Za chvíli tam i rozsvítí a v šest už rozsvěcí i pod přístřeškem, takže máme budíček. V tu chvíli doráží další člen obsluhy, který naštěstí trochu rozumí anglicky. Vyslechne si proč jsme tam, pokýve hlavou, nabídne nám kafe, ale my se potřebujeme rozhýbat a normálně najíst. I proto, že na benzínce mimo slaných brambůrků nemají nic, co by se dalo pozřít jako snídaně balíme fidlátka a ve čtvrt na sedm vyjíždíme. V sedm nacházíme právě otevřený Lidl. Jdeme si nakoupit, snídáme, já si dávám dva Voltareny a 45 minut uteče jako nic. Na CP 7 – pod hrad Riegersburg dorážíme v 8:45 – pár fotek a pokračujeme na CP8. Současně zjišťujeme pohledem do on-line trackingu, že díky noční jízdě se v kategorii kratší verze závodu ocitáme na 4 / 5 místě! Mé závodění se mění v “indiánskou variantu pohybu – do kopce pěšky, po rovině a z kopce na kole. Starkys na mne statečně čeká na vrcholech, případně pokračuje a já ho dojíždím o pár kilometrů později. CP8 – rozhlednu Albrechtshöhe si odškrtáváme v 10:10 a na CP 9, což je hraniční přívoz ve Sladkim vrhu přijíždíme v 11:45. Podle zpráv v chatu má být převozník přívětivý člověk a tak ho prosím o možnost dobít si powerbanku. souhlasí a odkazuje mne na zásuvku na sloupu, který drží lano přívozu. Dávám si powerbanku nabít a jdeme se najít do hospůdky na Slovinském břehu. Obsluha je milá, srozuměná s tím kdo jsme, neb tu stavěli snad všichni. Dáváme si velký řízek s hranolkama, limonádu. Doráží Michal Pavliška a přisedá si k nám. Zbodne rychle jídlo a pokračuje, zatímco já ještě odbíhám na kontrolu powerbanky, která potřebuje ještě pár minut. Platíme. Starkys odráží první, ja dobaluji svůj cirkus a vyrážím za ním. Po zhruba kilometru stavíme a sundaváme část oblečení, neboť Slovinkso začíná jednak slušným pařákem, ale krpálem. Pořád si nemohu zvyknout na fakt, že ve Slovinsku snad neznají serpentiny a mají silnice kolmo k vrstevnicím. Vypadá to, jako by silnice budovali tak, že nahoře vylijí asfalt a nechají ho téct do údolí a voilá, silnice je hotová. 15–19% žádný problém…

V Mariboru na CP10 jsme přesně dvě hodiny po CP9. Potkáváme organizátora, pár fotek a jedeme si doplnit tekutiny do Lidlu, protože horko je vydatné a naše zásoby vypité. Tahle část trasy vede podél řeky a víme, že další kopec nás čeká až o 40 km pozdeji. Za Hranicí v Chorvatsku stavíme na benzínce – jednak je to šance doplnit pití na další noc a já si chci dát zmrzlinu, po které toužím už od Mariboru. Na dalším CP, tedy CP21 – hrázi Ormožského jezera (naše zkrácená trasa tady přeskakuje několik CP trasy dlouhé) kam přijíždíme v 19:20 zjišťujeme, že je hráz zavřená a že se tudíž nedá přejet a tak improvizujeme. Nechce se nám riskovat cesta po břehu a tak si pár kilometrů zajíždíme. O hodinu a čtvrt později a 17km dál stavíme za nastalého soumraku v údolí u Malého Brebrovniku na příjezdové cestě k jakémusi stavení, abychom se oblékli. Ochvilku později vidíme ve směru, kam máme pokračovat, jak se objeví jedno a pak druhé světlo. Když se to první znovu dá do pohybu (a zjevně začíná zrychlovat, nahoře se objevují další světla a údolím se nese řev “DOPRAVA! DOOPRAVÁÁÁÁÁ!”. Postupně se svetélka zřítí z kopce a a seskupí se kousek od nás – parta kluků ze Slovenska ve věku cca. 17 – 19. co se vydali na kolech k moři. Pozdravíme se – prý jedou směrem na Ptuj. Tak je uklidňujeme že to už bude po rovině a jen co za halakání odfrčí, my se vydáváme do kopce. Opět tlačím a nadávám na váhu kola… Na CP22 (Jeruzalem, panorama s fotosrdíčkem) jsem ve 21:05 a na následném CP23 u rozhledny Gričkove ve 22:05. Sice není zima jako předchozí noc, zato jsme výrazně unavenější. Jediný pozitivní fakt je, že už jsme za půlkou. V podstatě nestále špekulujeme nad tím, kam si zalézt zdřímnout, ale nenacházíme nic. Do rozestavěných domů a cizích garáží se nám nechce a nic rozumného se střechou nepotkáváme. Takže se je dál s tím že berem první možnost. Jenže stále žádná není. Na CP 24 (vodní mlýn na Muře – skanzen), zkouším o půl dvanácté najít byť třeba i jen starou loďku, pod kterou by se dalo vlézt (já vím zoufalý nápad). Už je nám zase zima. Starkys skoro nemluví což je znamení, že už toho má taky plný kecky. Nejbližší větší sídlo na trase je Mursko Središće a tak se tam vydáváme s nadějí, že tam by to snad mohlo klapnout. I já už bych bral cokoliv, Projíždíme pomalu městečkem, ale ani prd! Dostávám nápad: Zkusme se zeptat na hraničním přechodu. Marně doufám, že zoufalý dotaz by mohl celniky obměkčit a mohli by nás nechat hlavu složit někde za celnicí. Celník se svěřuje, že za mlada jel na kole do Barcelony, ale jako řešení navrhuje, abychom se přesunuli do nedaléké Lendavy, kde jsou prý hotely a mají tam mít otevříno neustále. Představa horké sprchy mi vlévá krev do žil a tak vyškrabávám poslední zbytky sil a pět kilometrů urazíme včetně pár zástávek za hezkých 15 minut. Hotel jsou ve skutečnosti tříhvězdičkové lázně. Je mi to jedno, klidně vypláznu čtyři litry za noc, hlavně když se ohřeju! Na recepci mi ovšem sdělují, že jsou plní a nemají žádné volné místo, protože v Lendavě druhý den probíhají jakési místní slavnosti. Zkouším je ukacat, zd aby nás nenechali přspat na terase, kde je střecha. Prý ne, jsouo tam kamery a šéf by recepčního za to zdrbal… Tohle byl moment, kdy náše zoufalství dosáhlo vrcholu. Odrážíma a marně hledáme v Lendavě cokoliv. A prd… nic, nikde. Město liduprázdé. Smutně se tedy vydáme z posledních sil na na CP25, což je rozhledna nad městem. Opět tam vede cesta s odporným sklonem ale já si pamatuji z přípravy trasy, že jsou tam lavice a stánky s občerstvením. Před půl druhou dorážíme na vrchol a je tam překvapivě teplo – kopes se přes den nahřál a teď sálá. Podle předpovědi nemá pršet, tak si usteleme na lavicích. Jak jsem po dvou dnech smradlavý, neberu si spacák (nechci si ho zničit), jen si obléknu skoro vše oblečení a lezu do bivakovacího pytle s tím že vstaneme v Okolo půl šesté.

Část třetí

Ve čtyři mne probouzí obrovská zima. Netřesu se, ale moje tělo se nekontrolovatelně mrská, jako bych byl ryba vyvržená na břeh a nejsem naprosto schopen to kontrolovat. Beru nepromokavou bundu a cpu ji mezi sebe a pytel, což trochu pomáhá. Zrovna když pomalu vstáváme, doráží Ondra Hofman z druhé trasy, jedoucí na druhé místě celkového pořadí. Tím se mi plní přání být tak rychlý na krátké trase, aby mne Ondra předjel dvakrát. ???? Chvilku si povídáme a Ondra odráží a my o dvacet minut po něm. Cestou do sebe lupnu tři Voltareny, protože bolestí z achilovky už skoro nemohu šlapat. Na CP26, zvonici Pankasz přijíždíme ve tři čtvrtě na devět, fotka a zase odrážíme. Tahle část Maďarska je překvapivě zvlněná a i když kopce nejsou vysoké, cesty mají celkem občas celkem slušný sklon. Maďarsko se vůbec zapsalo do našich vzpomínek a ne zrovna dobře – jednak je sobota kdy, pokud už má nějaký obchod otevřeno, tak většinou jen dopoledne, Maďarsky se nedomluvíme, Forinty si nevezeme a jako třešničku tu mají silnice v naprosto tristním stavu. Takovou hrůzu bych čekal někde na Kavkazu, ale ne v Evrope v EU. Pokud nejde o hlavní tah, silnici klidně zcela chybí krajnice, střed vozovky je klidně půl metru výš než okraj, a povrch snad dvacet vrstev záplat, mezi kterými je občas, asi jako zpestření, půlmetrová díra. Prostě utrpení. Dojem trochu napravuje Rakousko-Maďarské pomezí, kde snad sedmkrát překračujeme hranici a kde silnice alespoň trochu vypadají jako silnice a ne tankodrom. Já začínám mít hlad a tak stavím, zatímco Starkys pokračuje dál. Získává cca dvacetiminutový náskok a já motivaci ho dojet. To mi trvá hodinu a půl a 28 km, kdy se setkáváme před sámoškou. Navrhuji oběd, který si okolo jedné dáváme na CP27 což je městečko Köszeg. Tam potkáváme Martinu Navrátilovou kterou doprovází manžel a která se tímto dostává před nás. V restauraci, která asi nebyla úplně vrcholem gastronomie (ale zasytila) dobíjím powerbanku, platíme a vyrážíme. Za městem naše trasa vede lesem do kopce, kde já tlačím, kdežto Starkys kopeček vyjíždí a tím se naše cesty definitivně rozcházejí – od té doby vždy z kopců a na rovinách jeho náskok zkracuji, abych v kopcích při tlačení brutálně ztratil.

Takže si sporadicky píšeme přes Whatsapp. V tuto dobu rovněž zjišťuji, že mi navigace přestala navigovat – ukazuje jen rovnou čáru do cíle a trasu, jejíž barva na přímém slunci na displeji vypadá zcela stejně, jako barva mapového podkladu pro hlavní silnice. Nadávám, vztekám se, ale je mi to prd platné. První den mi navigace díky dešti co 10 vteřin zapínala a zase vypínala aktivitu, druhý den byl v pohodě a ten třetí se mne rozhodla dorazit. Jede se mi blbě – prášky přestávají působit, naviguju pomocí mobilu a Garmina používám jen pro záznam. Na CP 28 (zámek Fertöd) dorážím 17:21, 15 minut po Starkysovi. Bohužel mne trápí nedostatek vody a co je horší, nezastavuji ve Fertödu u otevřeného stánku s tím, že stihnu otevřenou sámošku v Rakouském Illmitzu. Starkys mi dává typ na otevřenou hospůdku v Pamhagenu, kde se odehrává soukromá oslava, ale když požádám o obsluhu o možnost koupit si pití, neodmítají mne a i mi natočí do bidonu vodu. Díky!

Dál je cesta větrná rovina. Fouká šikmo proti a nikde nic jen roviny a Neziderské jezero přede mnou. Mám hlad, sámošku v Illmitzu už nestíhám, ale je tu živo a jsou otevřené restaurace, Takže to balím a jdu se před nastupující nocí najíst. Může to být poslední šance.

Dávám si špagety carbonara v italské restauraci v Rakousku, kterou vede maďarský Cikán. Víc mezinárodní už to být nemůže, ale jídlo je dobré a kaloricky mne pro tuto noc zachaňuje. Starkys tím na mne získává přes hodinu náskok a já se pomalu smiřuji s tím, že už ho nedohoním. Do Podesdorfu k majáku na CP29 dorážím ve 20:46. Jsou tu mraky lidí a v noci to tu zjevně žije. Cvakám pár fotek a jedu dál. Bohužel trasu jsem naplánoval po cyklostezce podél jezera a ne po silnici, takže jedu pustou temnotou po (většinou) udusané hlíně, sem tam louže a pokud nejsem v zákrytu za nějakými keři, tak dost nepěkně fouká.

Šlapu do pedálů, kontroluji trasu na mobilu a když dorážím do Pamy, nedalelko Slovenských hranic, zasekávám se – nemohu najít cestu podél trati. Pět minut jezdím sem a tam než si najdu objížďku. Mezitím začíná vítr zesilovat, teplota padá a začíná krápat. Na obzoru kam mířím leje jak z konve. Na CP30 dorážím 15 minut po půlnoci. Starkys už má skoro dvě hodiny náskok. Při životě mne drží jen vědomí, že na trase je nonstop benzínka, kam zapadnu kolem půl jedné. Dávám dva párky v rohlíku, Double espresso v plechovce a druhé + flašku Coly kupuju na cestu. Trvá skoro 45 minut než se alespoň trochu zahřeju a jedu dál. Po půl druhé mne dojiždí Martin Skála a radí mi s ohledem na můj zubožený stav, abych se někde vyspal. To se mi popravdě ještě nechce, protože po Starkysově vzoru je stále šance, že bych závod dokončil pod tři dny. takže střídám chuzi s jízdou, nyní i po rovině. Pod Děvinem se motám na cyklostezce, která je poničená záplavovou vodou, bláto tak nad kotníky – tahám kolo skrz křoví, nadávám si a ztrácím směr. Úsek, který Martin skála objel po normální silnici asi za pět minut, prolézám po cyklostezce půl hodiny! Jsem jak vymačkaný citron, ale jedu. Okolo půl třetí mi píše Starkys, teď už náskokem cca. tří hodin, jestli nevím trasu – že dojel znovu k přívozu, který tam v noci nejezdí. Jsem tak unavený a naštvaný, že odepisuji že nevím, protože hledat objížďku od přívozu je nad moje síly. Rozhoduju se ale, že na cyklostezku kašlu a že pojedu po silnici. Na mobilu si na Mapy.cz naplánuju trasu přes CP1 a Rakousko, kde to vypadá celkem rovně. Po půl čtvrté ráno mne předjíždí dvojice Stanislav Růžička a David Jindra z dlouhé trasy a neuvěřitelně rychle mi mizí z dohledu. Tak nějak se udržuji v pohybu, ale jedu opravdu nadoraz a pouze silou vůle. Když přijedu do Mannersdorfu, dostanu od svého těla nabídku, která se nedomítá – srdce mi pumpne mimo rytmust a já sebou škubnu tak, že málem padám z kola. Tohle je konec, dál to nejde! Je mi přece jen už padesát a nemusím nutně umřít na infart jen proto, že jsme chtěl dojet. O pár desítek metru vidím zastávku. Je 4:52 Vytahuju všechno oblečení co mám, navlékám se do něj a lehám si na lavici. Zavírám oči a okamžitě usínám.

Část čtvrtá

Hrozná zima mne probouzí před šestou, klepu se a necítím prsty na rukousnažím se nejdříve pochopit kde to jsem a co se to děje. Po chvilce mi dojde, že s emusím zahřát a tak vytahuju nouzovou termofólii, balím se do ní, choulím se v sedě na lavičce a snažím se zahřát. Pozoruju zvolna vycházející slunce. Trvá mi půl hodiny, než najdu sílu se sebrat, nasednout na kolo a vyrazit.

První kilometr jedu přes sedm minut. Achilovka je totálně namaděru, bojím se na ni byť jen podívat protože vím, že to nic nezmění a já u sebe ani nemám nic, čím bych si pomohl. Prášek proti bolesti si neberu, protože mám strach co by to s mnou v tak zuboženém stavu udělalo. Starkys tou dobou akorát doráží do cíle. Sunu se do cíle jak kontrarevoluce pomalu, ale nezadržitelně. Na trackingu si kontroluji situaci – jsem šestý a nejbližší soupeř je mnoho hodin za mnou. Ač Slunce začíná celkem hřát, já jsem stále na kost promrzlý. Nabalený jak pumpa se pomalu sunu k cíli. Těchto posledních 48 kilometrů jedu a jdu tři hodiny… Patnact kilometrů před cílem mi přichází povzbuzující sms od manželky. Že prý už jen kousek… No, to vím taky! Nejedu přímo, ale beru to po silnici, čímž si sice trasu natahuji, ale jedu po normálním povrchu. Přes hranici do kopce kolo tlačím a celník se mne ptá, proč nejedu. Odpovídám, že není jak, když jsem totálně hotový. Naštěsti je to do Břeclavi dál už jen po rovině a z kopce. Do cíle dorážím v 10:05. Za tři dny to nebylo, ale nechybělo moc. Organizátor si mne fotí, ale moc nespolupracuji, protože je mi to jedno. Povídám si s ostatními a Starkys mi sděluje, že vlaky jsou plné a zpět je místo až po sedmé. Rychle si přes mobil kupuji lístek a jdu sebou plácnout na trávník u Cyklosféry a tochu se prospat. Dávám si oběd, balím věci a před půl sedmou vyrážím na nádraží. Vlaky mají zpoždění. Vlak místo 19:04 doráží před čtvrt – to není tak hrozné! Nasedám, a hledám kde je jednak místo na kolo a hlavně, kde je moje sedadlo, nenacházím ani jedno. Rezignovaně si sedám na sklápeci sedačku vedle kol, když přichází sympatická průvodčí. Vysvětluju jí situaci a ona mi sděluje, že jsme ve špatném vlaku – ten můj jede o 15 minut později. Jsem požádán, abych si vystoupil. Takže končím v Brně na perónu, kde s epajdám dokolečka abych neusnul. Po cca. dvaceti minutách doráží konečně “můj” vlak. Místa souhlasí – sesunu se na sedačku a usínám. Probouzím se akorát když vjíždíme do Prahy. Volám manželce a prosím ji, zda by pro mne nemohla přijet – metro už nejezdí a já nemám fyzicky na to dojet přes Prahu domů. mám tak mimořádnou příležitost si “vychutnat” noční život na Hlavním nádraží. Je to chuťovka! Doma jsme okolo druhé a já po nezbytné sprše “omdlévám” ve vlastní posteli. Pocit k nezaplacení!

Závěr

Závod to byl moc hezký, pěkně naplánovaný a s fajn obsazením. Poprvé v životě jsem se vydal tak daleko mimo rodnou hroudu a ač jsme byl několikrát fyzicky na dně, stálo to za to! Výsledný čas dle trackingu: 3d 1h 36m

Celkem najeto: 865 km

Nastoupáno: 6101m.

Moc pěkný . Jsi borec .

Tak jsem konečně dostříhal alespoň první díl: https://youtu.be/LCddCHa4rbc

Snad to neurazí…